Po třech letech bude mít na mistrovství světa Česká republika zastoupení v párových disciplínách. Postarali se o to Jakub Bitman a Alžběta Bášová. Po skončení rozhovoru Jakub Bitman referoval o přípravě z Dánska a společně se potom oba naši reprezentanti mohli těšit z faktu, že se jako první hráči na mistrovství objeví na televizním kurtu. 

Dlouho jste zvažovali účast, sháněli peníze, ale odpověď na otázku „Pojedeme na mistrovství světa?“ je nakonec kladná. Jak se těšíte?
Určitě se těšíme na atmosféru turnaje, kde uvidíme i ty největší světové hvězdy. Trošku se obáváme toho, jak se nám bude v tak velké hale hrát, ale snad se dokážeme co nejrychleji adaptovat.

Kolik se vám podařilo nashromáždit peněz? Měla vaše facebooková akce očekávanou odezvu?
Začátek vypadal slibně, pak se to trochu zastavilo. Snažili jsme se profil stále aktualizovat, abychom ukázali, že se připravujeme poctivě. Celkem se nám díky tomu podařilo získat cca 30.000 korun.

Jaké reakce vás překvapily nejvíce, ať už pozitivně či negativně.
Negativní reakce byla asi jediná, a to na stránce facebooku „Přiznání badmintonistů“, kde někdo říkal, jak mu naše snaha připadá hrozně vtipná a zároveň smutná. Je to opravdu hrdinství anonymně se pošklebovat. Pozitivních reakcí byla naopak spousta a chodilo plno zpráv, ve kterých nám lidé přáli, ať se nám to podaří.

Začal se o vás marketingově starat Lubor Popelka. Jak hodnotíte vaši spolupráci?
Jakub: Tak bych to neřekl. Lubor spolupracuje hlavně se mnou a vzhledem k tomu, že tohle byla akce, která se mě také týkala, tak pomáhal s různými grafickými úpravami, sdílením příspěvků a nějakými drobnými organizačními záležitostmi.

Bětko, ty jsi před mistrovstvím světa dělala neméně důležitý krok. Jak to nakonec s přijímačkami dopadlo?
Alžběta: Zkoušela jsem VŠE, Pedagogickou fakultu v Praze a management doma v Hradci. Zatím jsem přijatá na peďák a čekám na definitivní výsledky z ostatních škol. Ale kdo ví, jak to nakonec všechno dopadne.

Hrajete spolu už čtvrtým rokem, jak se vaše spolupráce zlepšuje? Přidáváte do hry nové a nové herní varianty, jak posouváte vaši výkonnost?
Jakub: Někdy je spolupráce snazší, někdy to jde trošku hůř. Snažíme se do naší hry vkládat více herních situací, které dnešní mix vyžaduje.
Alžběta: Bohužel spolu na kurtu podle mého názoru netrávíme tolik času, kolik by bylo dobré, proto si vážíme takových soustředění, jako například teď v Dánsku, kde můžeme trénovat se skvělými hráči, kteří se také zabývají párovými disciplínami. Jinak se v poslední době zaměřujeme hlavně na poziční hru.

Kam v hierarchii svých úspěchů řadíte účast na mistrovství světa?
Jakub: Je to taková odměna za tvrdou práci. Je to určitě příjemné si říct, že jsme se kvalifikovali na MS, ale já osobně to beru s jistou rezervou. Přeci jen naše výsledky ještě neodpovídají tomu, abychom si mohli říct, že se dokážeme srovnávat s úrovní takových hráčů, které na MS uvidíme, či se s nimi dokonce utkáme.
Alžběta: Kvalifikace mě hodně potěšila. Na druhou stranu doufám, že to není zdaleka poslední MS, kterého se zúčastníme. V budoucnu bych ráda odjížděla na podobné turnaje i s vyššími ambicemi, než je „jen“ výkon, se kterým budu spokojená.

Ze všech českých hráčů máte žebříčkově nejsilnější soupeře. Co čekat od japonského páru a jak na něj vyzrát? Každý přece má jen jednu hrací ruku a dvě nohy, ne?
Alžběta: Můžeme čekat rychlost, hbitost, přesnost a agresivitu. Samozřejmě jsou to taky jen lidé – aspoň doufáme - a zápas bude férový (úsměv). Naším cílem bude hlavně odehrát takový zápas, abychom mohli odcházet z kurtu s hlavou nahoře.
Jakub: Snad nebude Bětka potřebovat helmu (úsměv).

Našli jste si na youtube jejich zápasy, nebo jak se vlastně připravujete na zápas, kde dva týdny dopředu víte, s kým budete hrát?
Zatím jsme nic takového nedělali. Diskutovali jsme tady v Dánsku s trenérem, který pár trochu zná, co bychom od nich mohli očekávat a jak se vyvarovat toho, abychom se sami vlastní nepozorností nedostali do potíží.

A jaký bude váš poslední týden před turnajem, co budete dělat?
Jakub: Ještě pár tréninků v Praze, nějaká regenerace po dvou velmi náročných týdnech v Dánsku, vyřizování několika sponzorských záležitostí a ve čtvrtek odlet do Číny.
Alžběta: Já mám ještě nějaké resty, co se týká přihlášek na VŠ. Jinak budu trénovat také doma, tedy v Hradci. Chtěla bych se stihnout ještě sejít s pár kamarády, na které jsem teď kvůli pobytu v Dánsku neměla čas.

A jak vypadá váš samotný hrací den? Kdy jdete spát, spíte klidně, co snídáte, v jakém předstihu chodíte do haly, jak se rozcvičujete, jakou hudbu posloucháte, prostě jak to děláte?
Myslíme, že budeme trochu nervózní, přeci jen to je MS. Čas večerky, budíčku a ostatních se odvíjí od toho, na jakou hodinu bude náš zápas vypsaný. Do haly většinou chodíme cca hodinu a půl před zápasem, to si myslím bude zhruba stejné.
Jakub: Jinak každý máme nějaké své „rituály“. Bětka při rozcvičce poslouchá mp3, já si většinou tak třikrát musím dojít na záchod. (úsměv)

Máte v bagu nějaký talisman nebo jinak, co v něm nesmí chybět v největší zápas roku?
Myslíme, že bez raket by nám to šlo asi blbě, takže ty chybět rozhodně nebudou. Jinak žádné talismany, které by v bagu byly vždycky, nemáme.

Na co se na mistrovství světa nejvíce těšíte? Je něco, čeho se obáváte?
Jakub: Já se těším kromě toho, že si na takovém turnaji zahraji poprvé, na atmosféru, možnost vidět ty nejlepší hráče na vlastní oči, dobré jídlo. Strach mám trochu z velké haly, ve kterých mám problémy s timingem, a z klimatizace, která bude, předpokládám, pracovat na plné obrátky.
Alžběta: Já se určitě netěším na cestování. Létání není zrovna moje hobby. Jinak stejně jako Kubovi, velká hala mi také dělá problémy. Ale celkově to bude určitě super - mistrovství světa v Číně je přece skoro to nejvíc, čeho se můžeme jako hráči zúčastnit.

S jakým výsledkem byste se z Číny rádi vraceli?
Jakub: S medailí. To je samozřejmě dost velký vtip. Myslím, že i H. C. Andersen se mi teďka směje (úsměv; rozhovor je pořizován v Dánsku, pozn. redakce).
Rozhodně tam nejedeme na výlet, jedeme se poprat o co nejlepší výsledek, co nejvíce ztížit Japoncům život, abychom dali najevo, že i v „nebadmintonových“ zemích se dá hrát na vysoké úrovni.