logo
Český badmintonový svaz

Toto je starý web.

Lucie Havlová: Mrzí mě, že jsem vlastně prohrála sama se sebou.

Ve dnech 19. - 21. března 2010 jsem se spolu s Vojtou Šelongem zúčastnila kvalifikačního turnaje na juniorskou olympiádu, která se bude konat v Singapuru. Celý turnaj nebyl příliš ve velkém stylu, odehrával se v malé klubové hale ve městě Svendborg na třech kurtech. Do dánského Svendborgu se sjeli všichni nejlepší juniorští singlisté v Evropě.

Všichni hráči byli rozřazeni do skupin, ze kterých vždy první dva postupovali do pavouka. Celkem tedy bylo šest skupin po třech hráčích, ale já jsem byla ve skupině o čtyřech hráčkách. Mně štěstí při losování docela přálo. Měla jsem nastoupit proti Nizozemce Thamar Peters, Slovence Ivce Kubíkové a proti šesté nasazené Rumunce Sonie Olariu.
 
Dvě poslední jmenované jsem už hrát viděla a se Soniou jsem dokonce potkala ve finále Slovak Open, kde jsem ji po třísetové bitvě porazila.
První zápas jsem nastoupila proti mně neznámé Nizozemce. První set jsem měla pod kontrolou, dostala jsem se dokonce do vedení 19:14. Nevím, jak přesně bych měla popsat stav, do kterého jsem se dostala. Nejlépe se to dá definovat tak, že mi prostě ruplo v bedně. Myslím, že už jsem odehrála tolik turnajů, že bych tento stav měla dotáhnout. Nevím přesně, co se se mnou v tu chvíli stalo, ale prohrála jsem 21:19. Ve druhém setu jsem se už nemohla psychicky vzchopit a prohrála jsem ho 21:13.

Sice to byl první zápas mého začátku na turnaji, ale nakonec to byl vlastně ten rozhodující.
Ve druhém zápase jsem nastoupila proti Sonie Olariu. V tomhle zápase jsem byla jako vyměněná. Hrálo se mi mnohem líp a strašně jsem ji chtěla porazit. Už jen proto, abych dokázala, že Slovak Open nebyla nějaká náhoda. Vyhrála jsem 21:15, 9:21 a 21:17.

Ve třetím a posledním zápase jsem porazila Ivku Kubíkovou 21:19 a 21:14. Teoreticky bych měla postoupit ze skupiny, když jsem vyhrála dva zápasy, ale bohužel pro mě porazila docela nečekaně Sonia Olariu Nizozemku Peters. To znamená, že v naši skupině jsme tři hráčky měly stejný počet bodů, tudíž se bude počítat stav setů.
A právě ten první zápas a první set, o kterém jsem psala, mě dělil od postupu do vyřazovací části turnaje. Není nikde psáno, že kdybych se dostala do pavouka, tak bych na olympiádu postoupila, protože bych musela vyhrát dvě kola. Ale já bych byla bývala neměla zase tak těžkou cestu pavoukem, protože bych se nepotkala s těmi nejlepšími.
Jsem přesný důkaz toho, že i když jste na kurtu herně lepší, ale něco se hne v hlavě a prostě nejste v psychické pohodě (nastoupí nervozita nebo "strach" z vítězství), tak je vlastně všechno zbytečné. Zúčastnit se olympiády byl můj velký sen a zklamání bylo opravdu velké. Protože právě to sportovní zklamání nejvíc mrzí.
 
A ještě víc mě mrzí, že jsem vlastně prohrála sama se sebou. Sice na tom život nestojí a je to sport, ale určitě všichni znáte a chápete mě, že se prostě přes některé sportovní zklamání špatně přenáší. A taky mě to mrzí, protože když jsem se podívala na pětku hráček, které si vybojovaly postup, tak mi přijde, že nejsem třeba o třídu nebo o dvě horší. Teď to nemyslím nějak namyšleně, ale tak, že jsem třeba nějakou z nich porazila, anebo s ní hrála na 3 sety.
Tak takto bych zhodnotila sebe na turnaji. Sice mám šanci ještě se kvalifikovat na Mistrovství světa v Mexiku, které se bude konat 20.-25. dubna, ale to už je trochu jiný oříšek, jak určitě všichni víte.
 
Každopádně se tam moc těším a doufám, že nám bude přát štěstí na los a že se nám zadaří. Myslím, že bychom si to my všichni – Milan, Zuzka, Vojta i já – zasloužili.

Lucka Havlová








 

About the author Pepa
 
 
X
Enter your e-mail address.
Enter the password that accompanies your e-mail.
Loading