logo
Český badmintonový svaz

Toto je starý web.

Petr Lacina v akci. Foto: rodinný archiv.

"Nejvíce si cením vyrovnaných soubojů s hvězdnými Dány Delfsem a Hansenem," říká čerstvý člen Síně slávy ČTA Petr Lacina

Petr Lacina se díky uvedení do Síně slávy České trenérské akademie a Unie profesionálních trenérů ocitl ve společnosti takových legend, jakými jsou Ivan Hlinka, Zdeněk Remsa, Josef Masopust či Karel Brückner. Lacina se stal vůbec prvním badmintonistou, jemuž se této pocty dostalo. Jak devatenáctinásobný mistr ČR a držitel pátého místa z mistrovství Evropy vzpomíná na své úspěchy? Čtěte obsáhlý rozhovor nejen s vynikajícím hráčem a trenérem, ale i vyprávěčem.

Jak jste si užil samotný galavečer, během něhož jste byl uveden do Síně slávy ČTA?
Toto ocenění je pro mě velikou odměnou a galavečer byl báječný. Jednak moderátor pan Eben je extratřída a jeho humor je nezaměnitelný, ale i organizace byla opravdu vynikající. Já tam potkal spousta sportovců mimo badminton, které jsem v dřívějších dobách měl možnost poznat, a některé dokonce i trénovat. Za ČBaS tam byli Martin Osička a Zdeněk Musil, s nimiž jsem se na sklonku kariéry ještě potkával. Zdeněk byl mixovým partnerem mojí mladší dcery, takže tyhle pány moc dobře znám. Co vám budu říkat, užil jsem si to.

Říkáte, že jste potkal své svěřence z jiných sportů, jak tomu mám rozumět?
Jeden čas jsem působil třeba v Plzni, kde jsem vedl kondiční tréninky judistů. Na galavečeru byl jeden z nich, už tenkrát jsem si všiml, že je šikovný, a dnes dělá reprezentačního trenéra. Jmenuje se Jiří Dolejš. Také s jednou dámou ze stolního tenisu jsme vzpomínali na některé hráče, s nimiž jsem společně jezdíval do zahraničí. Takže to bylo velice přátelské, lidé byli nesmírně přívětiví.

Kdy jste se dozvěděl, že budete uveden do Síně slávy České trenérské akademie?
Těsně před Vánoci mi volal Martin Osička, že mě něco takového čeká. Moc jsem tomu nechtěl věřit a říkal jsem si, že radši počkám. A začátkem ledna se mi ozvali z ČOV a že tedy to ocenění dostanu.
Petr Lacina během slavnostního večera, kde byl uveden do Síně slávy ČTA. Foto: ČOV/Jan Malý.

Kdy, kde a jak to vlastně všechno začalo? Vím, že jste v mládí dělal i jiné sporty, ale zajímá mě právě ten moment, kdy jste se ocitl na badmintonu.

To byla shoda náhod. Jako kluk jsem dělal všechny sporty, ale velmi dobře jsem plaval a docela slušně jsem hrál tenis. Když mi bylo 13, v roce 1957, tak jsem dostal klíšťovou encefalitidu. Strávil jsem celé prázdniny na Bulovce v nemocnici a po nich mi doktoři řekli, že nemůžu dělat sporty s nárazy na hlavu a mám se vyhýbat sluníčku.

Chodíval jsem pak dál na tenis, i když se mi hlava na slunci motala, a část těch tenistů chodívala tenkrát na badminton. Začal jsem pinkat s nimi, protože to bylo ve stínu stromů za tenisovou odrazovou stěnou. Haly nebyly, tak se tenisté domluvili, že se pokusí na Spojích to dostat do tělocvičny. Obdobně vznikl klub v TJ Libeň Loděnice, což je dnešní Meteor. Hráli to asistenti a studenti na VŠ železniční. Hned v roce 1958 uspořádali první přebor Prahy a já už u toho zůstal.

Zavzpomínejte, prosím, ještě na tyto úplné začátky badmintonu u nás.
Tenkrát chodila na badminton řada zajímavých lidí. Jedním z nich byl třeba František Hadaš. To byl atlet, olympionik ve skoku do výšky. On si utrhl sval, takže přešel na jiný sport a někdy v roce 1948 se stal prvním a jediným mistrem světa v lukostřelbě. No a chodil taky s celou rodinou hrát badminton. Jednou slovo dalo slovo a on povídá: "Ty jsi takový udělaný, přijď si taky zastřílet."

Badmintonové tréninky byly třikrát týdně, takže dva dny měl člověk čas. Šel jsem tedy na střelnici Startu Praha pod vyšehradskými bránami. Tam mi pan Hadaš vytáhl nějaký starý kovový luk a šípy a začal jsem střílet, no a po dvou letech jsem vyhrál mistrovství republiky dorostenců. To se málo ví (úsměv).

Kdy u Vás začal badminton převažovat nad ostatními sporty?
Pak jsem šel na fakultu do Karlových Varů a tam jsem musel dělat všechny sporty. Tam žádný badmintonový oddíl nebyl. Sice jsem dojížděl každý víkend do Prahy, ale trénoval jsem méně a na výkonnosti se to projevilo. Tak se to táhlo tři roky a pak ještě čtvrtý, kdy jsem byl na vojně. Ale v roce 1965 jsem se vrátil zpátky do Prahy a badminton vzal opravdu vážně. A to jsem trénoval hodně. Během dvou tří let jsem se dostal na špičku, kde jsem vydržel celkem dlouho.
V hledišti se sešla opravdu vybraná společnost nejvýznamnějších sportovců, trenérů i funkcionářů ze současnosti i minulosti. Foto: ČOV/Jan Malý.

V jakém stavu byl český badminton v roce 1965?
To jsem byl překvapen. V začátcích na Spoje chodil hrát indický student Drubo Chandra a kromě něj pracoval na indonéském velvyslanectvím nějaký Ismail Sairun, který v Indonésii, která byla opravdu špičkou, patřil k vynikajícím hráčům. A tihle dva chlapíci nás to opravdu naučili, ukázali, jak vypadají špičkové zahraniční rakety, výplety, péřové míčky a tak dále, pomohli nám i s technikou a taktikou. Ono celkově v Praze tehdy studovalo hodně Indonésanů a v jejich zemi byl už tenkrát badminton něco jako v Brazílii fotbal.

Díky tomu se badminton od toho roku 1959 začal docela rychle posouvat, vznikly oddíly v Brně, protože tam bylo taky dost studentů, no a pak se to rozšířilo na Slovensko, hlavně do Košic. Hodně silná byla Plzeň, pak se přidal Hradec Králové a další a další. Z Prahy, která byla centrem vysokoškoláků, se pak ti studenti roztáhli po celé republice a někteří z nich založili své oddíly. V letech 1961-1965, kdy jsem byl na škole a na vojně, se badminton opravdu rozšířil a mám dojem, že už v roce 1965 mohlo být minimálně 150 oddílů.

Jaké bylo tehdy vybavení?
To byla věc, která rozvoj brzdila. Rakety tady byly akorát celodřevěné Artistky, které se prodávaly nevědomým rodičům jako rakety pro malé děti na tenis. Výplety, to byl taky problém, protože silon nebyl to pravé ořechové. No a sehnat péřové míče, to bylo hodně těžké. Hrálo se s plastikovými, málokdo a málokde sehnali kvalitní péřáky. Ony se sice tady dělaly, ale byla to ruční práce od firmy Drobné zboží Praha. Neuměli jsme to. Kvalita peří byla prazvláštní, takže spíš se hrálo s plastem. Až později se sem začaly dovážet čínské péřové balóny, ale to bylo až v sedmdesátých letech.
Moderátor večera Marek Eben s Jitkou Lacinovou, která svému otci předávala ocenění. Jitka je s devatenácti tituly z MČR nejúspěšnější ženou naší historie. Foto: ČOV/Jan Malý.

Kdy a za jakých okolností jste z badmintonu odešel?

Já jsem v badmintonu prožil víc než 40 let a vůbec toho nelituji, byl to krásný život. Bohužel jsem z toho pak odešel, protože dcera Eva velmi vážně onemocněla, a když se z toho dostala, tak se už narodili dva vnuci. Já si říkal, že se s nimi vrátím k badmintonu. Ale došlo k tomu, že moje manželka kromě badmintonu a dalších sportů, které dělala dobře, ty vnuky naučila bruslit. No a to byl konec, protože v tom okamžiku začal hokej a posledních 15 let jsem expert přes stadiony. Ale kluci mi dělají radost.

To chápu, jeden z nich dokonce reprezentoval na loňském MS do 20 let...
A bohužel ho nedohrál, protože se tam napíchnul na branku a měl velmi vážný úraz. Stihl to pět minut před půlnocí na Silvestra. Měl natrženou ledvinu a nějaké další problémy. Dostal se z toho a hraje v současnosti extraligu za Mountfield. Ten druhý, jemuž bylo vloni 15, už řadu let také patří Mountfieldu, ale momentálně je ve Švédsku. Dostal od nich nabídku, jel tam, vyzkoušeli si ho a okamžitě ho vzali. Vede si tam docela slušně, ale asi se letos vrátí kvůli škole.

Na mistrovství Evropy v roce 1970 jste byl pátý ve dvouhře. Považujete to za největší úspěch své hráčské kariéry?
Co se týče umístění, tak ano, ale co se týče hry, tak za své nejlepší výkony považuji dva zápasy z jiných turnajů. V roce 1976, kdy jsem vlastně už přestával hrát, ale byl jsem ještě v reprezentaci, jsem byl pozván na velikánský turnaj v ruském Soči. Oni pozvali opravdovou badmintonovou elitu, takže tam byli Wolfgang Bochow, mistr Evropy, Flemming Delfs, v té době nejlepší Dán, a tak dále. No a já jsem v tom Soči hrál o postup do semifinále právě s Delfsem. Prohrál jsem po naprosto vyrovnaném průběhu 13:15 a 16:17. On se o dva roky později stal mistrem světa, ve finále porazil dalšího Dána Svenda Pri. Takže to považuji za nejlepší zápas ve své kariéře.
Petr Lacina během hráčské kariéry. Foto: rodinný archiv.

A ten druhý zápas, na který nejradši vzpomínáte?
Hrozně rád vzpomínám na Dána Elo Hansena. To byl týpek, s kterým se opravdu člověk nesetká. Jestli bych to mohl přiblížit, tak on byl něco jako badmintonový žonglér. On dělal nepředstavitelné kusy. Když v hale vyhlásili jméno Elo Hansen, tak se diváci houfně zvedli a šli k jeho kurtu, ať to bylo kdekoliv. Já na něj narazil v roce 1972 ve Švédsku v Karlskroně. Vyhlásili zápas a diváci šli k našemu kurtu v dobré víře, že od toho čumáka uvidí nějakou srandičku.

První set vyhrál asi 15:7, ve druhém setu za stavu 14, kdy jsme se docela honili, jsem mu zahrál krásný lob od sítě do jeho bekhendu. On běžel do toho bekhendu, zatočil se okolo osy, přehodil si raketu do levé ruky a tou mi zasmečoval po lajně. No a pravačku mi šel podat. Diváci z toho měli velkou radost, já moc ne.

Pak jsem na něj narazil znovu za dva roky na mistrovství Evropy v Rakousku. Scénář se opakoval. Já v té době trénoval nesmírně tvrdě a říkal jsem si: to přece není možné, aby mě takovým způsobem znectil! Tak tedy hrajeme hrajeme a on jako inteligentní hráč vzápětí zjistil, že to nebude vůbec žádná sranda. První set vyhrál 15:13. Oba dva jsme toho měli dost. I druhý set byl naprosto vyrovnaný a on vyhrál 15:14. Za celou dobu si ani jednou nedovolil udělat srandičku. To jsem si řekl, že jsem se to aspoň trochu naučil, když takové eso si ze mě nedovolí udělat legraci. On to dělal všem včetně těch nejlepších!

Takže páté místo z mistrovství Evropy ano, ale tohle jsou moje dva nejlepší zážitky s badmintonem.

Na co vzpomínáte nejradši ze své trenérské kariéry, na jejímž základě jste byl uveden do Síně slávy?
Samozřejmě nejvíc jsem trénoval svoje dvě dcery. Ale když od nich odhlédnu, tak jsem měl možnost potkat hráče, který se narodí možná jednou za padesát nebo za sto let. Michal Malý. To byl bohem políbený kluk a největší talent, který jsem měl možnost osobně potkat. Když jsem dělal reprezentačního trenéra, tak jsem mu dělal i sparing, ale už jsem na něj pochopitelně nestačil, takže jsme spíš proti němu byli dva nebo tři.
Petr Lacina s dcerou Jitkou a Markem Ebenem. Foto: ČOV/Jan Malý.

Je obrovská škoda pro československý badminton, že tenkrát, když se rozhodoval, jestli se věnovat badmintonu dál, tak mu ČSTV nebylo schopno splnit jeho podmínky. A on toho nechal. Na Michala dopustit nedám a jsem přesvědčený, že nikdo z kluků, co následovali, nedosahoval jeho kvalit. Nakonec jsme se názorově rozešli, on chtěl hrát čtyřhru s Karlem Lakomým a já trval na tom, že bude hrát s Mírou Šrámkem. To nic nemění na tom, že to byl pan hráč a zcela zaslouženě je to nejúspěšnější badmintonista celé naší historie.

Kdybyste měl vybrat jednu akci, na kterou v rámci svého trenérství vzpomínáte, která by to byla?
V polovině devadesátých let jsem byl požádán ministerstvem školství, abych na akademickém mistrovství světa tady v Praze převzal roli trenéra. Startovali tam třeba Tomasz Mendrek, Honza Jurka, Ondra Lubas, za holky moje Jitka a další. Našim se docela dařilo, Tomasz s Jitkou tam udělali bronzovou medaili a bylo to celkově moc pěkné. Na to vzpomínám asi nejradši.

V souvislosti s Michalem Malým je to asi finále MM Československa 1985. Michal hrál proti Poulu-Eriku Høyerovi Larsenovi, pozdějšímu olympijskému vítězi z Atlanty. Výsledkově to nevypadalo, ale byl to moc pěkný zápas. Byla to klasa. Tam Michal ukázal, že badminton opravdu umí.

Jak jste prožíval účast dcery Evy na olympijských hrách v Barceloně?
Samozřejmě silně, ale zároveň to bylo zvláštní. Na olympiádu měla totiž jet Jitka. Jenomže si při studiu na FTVS utrhla kolenní vaz a nedoléčila to. Bez mého vědomí pak šla na klasifikační zápočet z gymnastiky a při saltu z kladiny si to utrhla pořádně. To bylo už v roce olympiády. Takže doma vznikl problém, co s tím. Ona školu změnila a na OH jela Eva.

Pro Evču to samozřejmě musel být obrovský zážitek, hodně mi o tom povídala, jak viděla ty nejlepší sportovce. A já si uvědomil, že musíme být pokorní, na jaké úrovni ten náš sport v Čechách je. Občas se dodnes zajdu podívat tajně na nějakou soutěž a jsem trochu zklamaný.

Petr Lacina je prvním badmintonistou v Síni slávy České trenérské akademie. Foto: ČOV/Jan Malý.

Nebyl jste takto tajně i letos na MČR v Plzni?
To jsem nebyl a docela mě to mrzí, protože nevyhrál mladý Mendrek. A ten kluk, co to vyhrál, by mě docela zajímal.

Sledujete třeba badmintonovou extraligu? 
Pouze výsledky a jednou nebo dvakrát týdně si na počítači otevřu svazové stránky a zjistím, co se kde děje nebo neděje. Ale hokej s vnoučaty je teď číslo jedna (smích).

About the author  
 
 
X
Enter your e-mail address.
Enter the password that accompanies your e-mail.
Loading