Určitě. Je tedy pravda, že něčím jsem byla ráda víc a něčím méně – ostatně z toho, co jsi vyjmenoval v úvodu, mi něco šlo líp a v něčem jsem byla úspěšná výrazně méně – ale opravdu si nevzpomenu na nic, co bych nerada. Možná jsem v průběhu let zjistila, že nemám talent být dobrou rozhodčí a naopak, že organizace badmintonových turnajů je moje hobby.

Byla jsem u toho skoro (řečeno důrazně, pozn. aut.) od začátku. V době, kdy se konaly v českých zemích první badmintonové turnaje, jsem ještě o existenci tohoto sportu neměla ani zdání. Táta jako člen Sokola razil zásadu, že děti mají cvičit, zkusit různé sporty a pak se uvidí. S badmintonem se poprvé potkal, když už překročil čtyřicítku. Nepřeháním, když řeknu, že ho okouzlil a že se snažil seznámit se s ním blíž. Pozval k nám Milana Kabátníka, vybojoval tréninkové hodiny, založil oddíl a nemohl udělat nic jiného, než začlenit do něj své známé a pochopitelně i své děti. A tak jsme s bráchou začali – já v té době chodila do deváté třídy.

Badminton let šedesátých byl určitě jiný, než ten dnešní. Řada badmintonistů koketovala i s tenisem – někteří se přes tenis vlastně k badmintonu dostali – a mnohé poznamenal jeho herní styl. Tehdejší badminton byl určitě více o síle, kondici a méně o technice. Ovšem ti, kteří ji dokázali zvládnout, pochopitelně vyhrávali. Samostatnou kapitolou je tehdejší vybavení (rakety, míčky, oblečení), srovnání s dneškem to samozřejmě nesnese, ale to je, myslím, přirozené.

Musím přiznat, že na organizaci soutěží jednotlivců na úplném začátku siaž tolik nepamatuju. Začínala jsem soutěžemi družstev na úrovni kraje. Tenkrát vznikalo hodně badmintonových oddílů a tak jsme si užili cestování do blízkých i vzdálenějších míst kraje, Bečov a Březovou u Sokolova nevyjímaje. Vzpomínky na tu dobu mám spojené s jízdou autem zn. Populár, které nemělo topení, táta řídil v klobouku a v rukavicích a my ostatní jsme se tetelili zabaleni v dekách. To se to pak hrálo!

Později jsem začala trénovat s družstvem Plzeňského Prazdroje, tehdejším účastníkem nejvyšší celostátní soutěže a začala se zúčastňovat turnajů jednotlivců. Tu a tam se dostavil nějaký úspěch, byla jsem zařazena do reprezentačního juniorského výběru pro první mezistátní utkání s tehdejší NDR a absolvovala jsem své první mistrovství republiky. To si pamatuju docela dobře – hrálo se na Spartě a já dostala hrozně nařezáno od Věry Peřinové, v té době velké naděje českého badmintonu. Během svých vysokoškolských studií jsem hostovala v družstvu Spojů Praha a určitě jsem herně vyrostla. Otevřela se mi šance trénovat s těmi nejlepšími hráči té doby a když jsme vyjeli ven – a klima let 1968 až 1969 to umožnilo – to byly teprve skvělé zážitky! Dlouho to ale netrvalo.

Žádná velká sláva: byla jsem členkou mistrovského celku Spojů Praha, ale v individuálních soutěžích jsem přípravu zhodnotit nedokázala. Pamatuju si na jeden ročník, kdy jsem vedla průběžný žebříček (systém pravidelných kontrolních turnajů) a na mistrovství jsem už někdy ve čtvrtfinále vypadla hladce s Danou Povolnou.

V té době (někdy kolem roku 1970) jsem se hodně těžce smiřovala s tím, co mi sport jakoby bral. Připadala jsem si na všechno hrozně sama, měla jsem pocit, že nedokážu skloubit sportovní přípravu se studiem, nebyla jsem dost silná na to, abych dokázala přes celou Prahu jet na trénink (a v noci zpátky), abych o víkendu místo společné zábavy na studentských kolejích absolvovala soustředění. Když jsem se rozhodla skončit, okolí to vzalo na vědomí, jen táta se mi snažil vysvětlit, že jsou věci, které se nevrací. Nevěřila jsem mu a nechtěla to slyšet. Určitě ho to hodně mrzelo.

Fakt je, že to „kmitání“ vypadá trochu jinak u hráčů, ale já myslím, že když chce člověk připravit nějakou akci, je to o každodenním drobném kmitání, o skládání mozaiky, ze které se nakonec ta akce vyloupne. Ať už se ta připravovaná akce jmenuje krajský přebor nebo mezinárodní mistrovství – všechno chce své. Měla jsem to štěstí, že našemu oddílu bylo svěřeno pořádání tak významných akcí, jakými bylo první MČR dospělých samostatné ČR (1993), Mezinárodní mistrovství České republiky (1995) jakožto součást kvalifikace na OH v Atlantě, mistrovství České republiky (2004 a 2005), nebo téměř každoročně pořádané MČR některé juniorské kategorie. Určitě jsem kmitala a se mnou celý tým organizátorů. Měla jsem vždycky štěstí na skvělé spolupracovníky!

Vlastně jsem nebyla členkou jiného oddílu; jsem tady doma, jsem tu ráda a je mi tu dobře. Ony mi taky ty moje „děti“ z legrace říkají máma.

Je pravda, že řadu badmintonistů znám léta a mnohé od dětství; ty nejsi výjimka. A jsem ráda, když vidím, že jim badminton jde, že je pořád baví a že i když se jejich priority časem změnily, má pořád místo v jejich životě. Trošku mne mrzí, že tohle neplatí pro mé vlastní děti.

Já ale přesto, co jsem odpověděla na předchozí otázku, myslím, že můj svět nekončí za cedulí Plzeň, potažmo Doubravka. Kontakty s oddíly v zahraničí navazoval už táta v době, kdy byly možnosti hodně omezené, a já v tom pokračovala, když se poměry změnily. Dneska je to hodně jiné, naše někdejší vztahy „odvál čas“, otevřely se jiné možnosti. Několik let zastávám funkci místopředsedkyně komise badmintonu České obce sokolské a dlouhodobě se snažím o spolupráci s dánskou DGI. Prakticky to znamená občas mít možnost vyjet k nim s dětmi na turnaj (většinou dávám dohromady výběr ČOS a doplňuji ho o další hráče, kteří projeví zájem) nebo občas zajistit podmínky pro pobyt dánských hráčů u nás. Členkou VV jsem z titulu své funkce předsedkyně Západočeského badmintonového svazu už docela dlouhou dobu. Vždycky mi byla blízká problematika sportovní činnosti mládeže, pomáhala jsem rozjet projekt sportovních badmintonových tříd, takže jenom doufám, že i v té současné pro svaz složité době budu moci ještě nějak přispět právě v téhle oblasti.

No, jednoduché to zrovna nebylo. Měla jsem k tomu sice jakoby optimální podmínky: v únoru loňského roku jsem absolvovala výměnu kyčelního kloubu, což znamenalo výpadek prakticky ze všech dosavadních činností. Stačilo tedy sedět u počítače a dávat dohromady získané podklady. Chvílemi ale ono shánění a s tím spojená jednání byla dost vyčerpávající a možná nebýt Zdeňka Musila a Martiny Maixnerové, asi bych až do konce nevydržela. Byly chvíle, kdy jsem skoro nevěřila, že se nám Almanach podaří vydat.

 

Úplně přesná je ta část informace, že pomyslná Síň slávy byla otevřena na MČR, které náš oddíl pořádal v roce 2005. Nápad ale pochází od mé kamarádky Martiny Maixnerové, mně byla jen dána šance uvést ho do života. Jsem moc ráda, že to Martinu napadlo; ona má vůbec moc fajn nápady a jejich uskutečňování je paráda – doufám, že se brzy znovu přesvědčíme o pravdivosti téhle věty!

Jak kdy. Přiznám se, že na pravidelné tréninky už sílu ani dost trpělivosti nemám. Naštěstí naprostou většinu povinností v tomhle směru převzali moji mladší kolegové a tak moje činnost je spíše zorganizovat, vypomoci, zaskočit, podpořit… Chuť pořádat turnaje mne zatím naštěstí ještě neopustila, i když čím dál tím víc upřednostňuji takové ty menší, na úrovni regionu. Těch velkých se ale ráda účastním jako divák a pokaždé si to patřičně užiju – letos třeba Mezinárodní mistrovství České republiky v Brně i to juniorské v Orlové. Samozřejmě srovnávám jak po organizační stránce, tak hlavně po té herní, mám radost z pěkného badmintonu, žasnu, jak se změnil a přemýšlím, co z toho, co jsem viděla, ještě stačím využít.

Ale koneckonců - kdo by na mém místě neměl radost, že oddíl, ve kterém začínal, pořád žije, že sportu, kterému věnoval většinu života, se daří; aspoň občas. A kdyby se ještě povedlo uskutečnit velký sen o badmintonové hale pro veřejnost, která v Plzni tolik chybí…