logo
Český badmintonový svaz

Toto je starý web.

Michaela Bencová: Jak se těší na olympijské hry a za co by si dala černou kartu.

Rozhovor s Michaelou Bencovou, která bude řídit zápasy olympijského turnaje jako hlavní rozhodčí.
 
Začnu banální, ale důležitou otázkou. Proč ses stala právě rozhodčí?
To si pamatuji přesně – jako hráč jsem bohužel byla na vrcholu na konci 80. let, tedy ještě za minulého režimu. Takže jsem nemohla cestovat. Když mi bylo dvacet, doktoři mi doporučili skončit ze zdravotních důvodů. Já byla za herním horizontem, hrála jsem třináct let a moc mě to už nebavilo. Nebylo tedy co řešit. Pak se v roce 1992 pořádalo první skutečně Mezinárodní mistrovství ČR v Mostě, kde jsem se svazu nabídla na pomoc s organizací; mluvila jsem na rozdíl od pořadatelů anglicky. To jsem se poprvé dostala k rozhodčím.
Chvíli na to se u nás pořádalo několik velkých mezinárodních turnajů a zeptali se mě, zda se nechci stát rozhodčí. Já řekla ano. Odpověď na otázku „proč?“ tedy je, abych mohla cestovat a potkávat lidi z celého světa.
 
Jak se na své druhé hry těšíš?
Abych řekla pravdu, tak jsem o tom ještě nepřemýšlela. Jako průvodce turistů mám teď hlavní sezonu, takže spíš myslím na to, co mám v programu dnes, zítra nebo pozítří. Můj odlet v neděli je ještě strááášně daleko. (usmívá se)
Ale myslím, že na rozdíl od Londýna bude návštěva Ria vtipná.

Čím?
Londýn byl velmi dobře zorganizován, ale např. jsme nepotřebovali dopravu, protože jsme bydleli v pěším dosahu. V Riu není dodělaná infrastruktura – nedostavěli metro, jak slíbili. A v Riu je normálně pořád dopravní zácpa – a začíná se hrát v 8:30. My musíme být v hale v 7:30. Budíček, snídaně, odjezd do haly – v kolik to musí být? A bude to fungovat?

Před čtyřmi lety jsi byla v Londýně. Jak na svou první olympijskou zkušenost vzpomínáš?
Nejúžasnější bylo slavnostní zahájení. O to bohužel letos přijdeme.  Potom to nadšení těch lidí okolo. Všechno téměř dokonale zorganizováno. A všude strašná spousta lidí.

V Londýně jsi pískala celkem 17 zápasů. Myslíš, že v Riu jich může být víc? Je pro tebe počet zápasů důležitý, být co nejvíc v akci? 
Počet zápasů není vůbec důležitý. Myslím, že to bude tak nastejno. Ale spíš jde o konkrétní zápasy a také o atmosféru v hale. V Londýně to zpočátku bylo takové tiché, konzervativní, takže jsme si vůbec nepřipadali jako na olympiádě.

A otázka nikoliv k počtu, ale kvalitě. Máš třeba sen pískat finálové utkání?
Vzhledem k tomu, že jsme všichni se stejnou – nejvyšší světovou kvalifikací – tak je to pro nás trochu loterie, kdo bude mít finále. Samozřejmě, že pískat finále je ta největší pocta, kterou může rozhodčí získat. Ale taky záleží na tom, kdo bude hrát – jestli radši nebudu na střídačce. (usmívá se)

Kdo by to musel být, abys byla radši na střídačce?
To bys rád věděl, co? Asi zápas Dánsko vs. Čína v jakékoli párové disciplíně. To je vždycky výzva a na olympiádě za přítomnosti milionu kamer a milionů diváků si nejsem jistá, zda tuto výzvu chci přijmout.

Na kurtu nejsi sama, především s druhým rozhodčím, ať už na empajru nebo na podání, je vždy důležitá spolupráce, byť třeba jen ve formě očního kontaktu. Je někdo s kým si ráda zapískáš a proč?
To by byla dlouhá řada. Ale byli by to většinou evropští, američtí nebo oceánští kolegové.

Kdo z těch nám známých z Evropy?
Asi Angličan Mike Wright nebo Belgičan Bert Vanhorenbeeck.

Stalo se ti někdy, že jsi věděla, že se kolega sekl? Jak jsi na to reagovala? 
To se stane každému, že prostě něco nezaregistrujeme. Ten míček lítá sakra rychle. Takže občas se stane, že třeba nevidíme teč v deblu. Bylo by fajn mít na hřišti hráče fair-play. To ale bohužel není. Tiše a gesty jsem se snažila upozornit, ale neměl by to vlastně nikdo vidět kromě empajra. Takže pokud se empajr na mě nedívá, nic s tím neudělám. Prostě jsme jen lidi a ne roboti.

U našich hráčů známe silné a slabé stránky. Jaké jsou ty tvé, rozhodcovské?
O slabých pomlčím… (usmívá se)

Zkus to, prosím.
Asi podání. Je to strašně těžké, z různého úhlu to vypadá různě. Tady jsem klidně pro jestřábí oko. Spousta hráčů by konečně pochopila, že si ta odpískaná podání nevymýšlíme.

A ty silné?
To by asi měli říct ti, kteří mě nechali dojít až na vrchol.

Jsi k hráčům spíše chápavá a tolerantní nebo přísná? Já si tě pamatuji jako poměrně přísnou, ale třeba to byl jen můj subjektivní dojem.  
Patřím mezi ty rozhodčí, co neakceptují některé věci. Spousta hráčů už pochopila, že pokud on/ona je vůl na hřišti, tak já jsem kráva na empajru. Takže ano, jsem přísná, pokud si to hráč zaslouží. Bráním svůj tým – rozhodčí na podání, čároví rozhodčí – a jsou prostě některé věci, které se nedělají. Pokud je ale usměvavý hráč, tak i já se umím usmívat a dokonce i vtipkovat. (usmívá se)

Jaké jsou tvé rozhodcovské vrcholy a pády. Který moment se ti v kariéře opravdu povedl a za který by sis nejradši dala žlutou kartu?
No, skoro černou kartu bych si dala za první zápas na Sudirman Cupu 2007. Korea vs. Indonésie, v první polovině prvního setu ode mě dostal Taufik Hidayat 2 extra body, místo 7:2 jsem měla na tabletu 9:2 a trvala jsem na tom. Korejský hráč stávkoval a tuším, že dostal i žlutou kartu. Taufik tehdy neudělal nic. Prostě čekal, jak se to vyřeší; pak do novin řekl, že mi to říkal. Výsledek to nijak neovlivnilo, protože rozdíl mezi hráči byl několik tříd. Ale když jsem potom zjistila, že Korejec měl pravdu, tak bych nejradši odjela z turnaje.  Teď to ale dávám k dobru méně zkušeným rozhodčím, aby si uvědomili, že nikdo není neomylný.
A můj vrchol? Asi čtvrtfinále na Swiss Open bůhví kdy mezi Boe – Mogensen a Clark – Robertson. Nedala jsem ani jednu kartu a hráči se mi nepoprali, i když už k tomu měli blízko. Měla jsem ale plné ruce práce a zpocená jsem byla až na pr…, na zádech. Vrchní rozhodčí mi pak dala osobní pochvalu.

A pojďme k hráčům. Který hráč nebo tým má nálepku těch problémových?
Jéje, to by byla dlouhá řada. (usmívá se)

Zkus to, prosím.
Obecně Dánové a Angličani nepatří mezi oblíbené, takže nejen ti čtyři výše zmiňovaní. I když teď je hezké, že se Carsten Mogensen dokázal dostat zpět na kurt v tak krátké době.

Kdo ti je herně nebo svým vystupováním sympatický?
Těch je taky dost – u nás třeba Kristína nebo Milan, ze zahraničních třeba Ratchanok.

Komu z badmintonistů fandíš?
Po 23 letech pískání se přece jen na badminton dívám trochu jinak než normální divák. Určitě bych  přála Lee Chong Weiovi, aby konečně prolomil prokletí velkého turnaje a získal zlato. A pak bych přála všem, aby nedošlo k žádnému zranění. V Londýně to odnesla polská achillovka a japonské koleno. Takže já budu spokojená, když nebudou zranění a hlavně, ať se nic a nikomu nestane během celé olympiády.

A prozradíš nám něco ze zákulisí světového badmintonu?
Připravuje se projekt poloprofesionálních rozhodčí. Spousta lidí vůbec netuší, že my, rozhodčí, jsme dobrovolníci a nejsme placení. Organizátor nám zaplatí ubytování a stravování, cestu si buď platí rozhodčí sami nebo jejich svaz. Ale za ty dny, týdny, ba i měsíce v hale nedostaneme ani korunu. Občas si říkám, proč to dělám.
BWF připravuje plán, že by část rozhodčích byla placená; jakýsi částečný úvazek. Tak uvidíme, jak to dopadne.
Jo, a nizozemská hráčka Samanta Barning se bude vdávat. (usmívá se)
About the author Pepa
 
 
X
Enter your e-mail address.
Enter the password that accompanies your e-mail.
Loading